Připomínky OSMD k zákonu o ochraně památkového fondu – únor 2017

Připomínky OSMD k vládnímu návrhu zákona o ochraně památkového fondu a o změně zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (zákon o ochraně památkového fondu) (sněmovní tisk 666/0).
únor 2017

V obecné rovině:

• Zákon postrádá definovanou finanční pomoc vlastníkům kulturních památek, aby byli schopni je udržovat. Vlastník kulturní památky nebo ten, jehož nemovitost se nachází v památkových územích, musí mít zákonný nárok na dorovnání rozdílu mezi finanční částkou, která by byla použita v případě standardní péče o nemovitost, a částkou, kterou stát de facto přikazuje investovat do těchto kulturních památek. Vlastník kulturní památky nebo nemovitosti stojící v památkovém území je značně omezen ve výběru materiálů, technologií nebo stavebních prvků (např. oken, střešní krytiny apod.), které smí z hlediska zachování památkové hodnoty použít. A to nemluvíme o skutečných restaurátorských pracích na památkách historické hodnoty. Tím se vlastníkům opravy a údržba jejich majetku značně prodražují. V návrhu zákona se přitom hovoří pouze o tom, že stát na žádost vlastníka „může poskytnout dotaci“, což je zcela vágní a nedostatečné řešení. Vlastník kulturní památky by měl mít právo na příspěvek na úhradu nákladů na zachování hodnot kulturní památky nebo památkového území – zachování těchto hodnot přináší ze strany vlastníka celospolečenský přínos, a tedy by měl být za tuto péči odměněn, nikoliv potrestán. Z pohledu zvýšení motivace vlastníků takovýchto objektů bychom doporučili i zamyslet se nad následnými změnami příslušných daňových předpisů.
• Zákon se explicitně nezabývá vandalismem, přičemž jde o jednu z nejčastějších forem škod na kulturních památkách nebo objektech v památ. územích. V zákoně by se měla objevit definice vandalismu včetně graffiti jako jedné z jeho forem. 
• Pokud dojde k poškození stavby, je vlastník povinen do 5 dnů nahlásit škodu orgánu památkové péče, který poté nařídí postiženému vlastníkovi provést neodkladné a většinou nákladné zabezpečovací práce. Celý zákon ukládá vlastníkům památek nebo vlastníkům nemovitosti nacházející se v památkovém území nebo v ochranném památkovém pásmu řadu povinností, často velmi nákladných, aniž jim k tomu poskytuje prostředky na ochranu a naopak jim v efektivní ochraně na úrovni brání. Vlastníci nejsou schopni zabránit např. zmíněnému vandalismu, ale v jeho případě jsou vystaveni neúměrným sankcím, větším než ten, kdo jim škodu způsobil. Vlastník (a to jen vlastník kulturní památky, nikoliv vlastník nemovitosti umístěné v památkovém území) má sice teoreticky právo požádat Ministerstvo o příspěvek (spíše na nápravu škody než na její ochranu), ale při rozpočtu Ministerstva kultury na tuto agendu 7 milionů je toto právo zcela hypotetické. Oproti tomu je postih pro samotného pachatele téměř nulový (policie se tím často vůbec nezabývá).
  (viz sazebník pokut – příloha 2)
• Majitelé kulturních památek jsou nuceni (v tzv. veřejném zájmu) strpět řadu omezení základního práva pokojného užívání majetku, přičemž Ustanovení čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod stanoví: „Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.“ Jak plyne z výše uvedeného, tak současný stav je právě opačný. Nejenže vlastníkům památkově chráněných objektů či budov v památkově chráněných oblastech stát téměř nepřispívá, ale naopak je zatěžuje dalšími vícenáklady.
• Utkat se s památkáři pro většinu majitelů znamená často nezapomenutelný zážitek, kdy jedinou „obranou“ před úřední libovůlí je třikrát se pokřižovat a pětkrát odříkat Otčenáš. Za této situace zákon předložený MK ještě posiluje postavení veřejnosti, tedy různých zájmových subjektů jako jsou spolky, nadace, fondy atd., které se soustřeďují ochranu architektonického dědictví. Všechny tyto subjekty mohou vždy na 1 rok požádat o zasílání informací o všech zahajovaných řízeních a jiných postupech a vyjadřovat se k nim. Je oprávněné se domnívat, že tento postup ani nezrychlí, ani nezjednoduší památkové řízení.
• Je zapotřebí doplnit zákon o omezení doby pro vyjádření orgánu památkové péče, speciálně v případech, kdy jsou ve formě tzv. „závazného stanoviska“ součástí jiného správního řízení vedeného nejčastěji stavebním úřadem, a to na 30 dní, resp. 60 dní ve zvlášť složitých případech. K posouzením vydaným po lhůtě by se vůbec nepřihlíželo!
• Zákon by také měl jasně definovat postupy v péči o nemovitosti. Měl by stanovit charakter ochrany a péče o konkrétní památkově chráněný útvar podle jeho významu, například takto (citace z pozměňovacího návrhu poslance Laudáta) :
  Cíle a postupy v péči o nemovité věci a stavby
  (1) Orgány památkové péče diferencují 3 stupně náročnosti péče o nemovité věci a stavby dle jejich významu s cílem
  a) zaručit obnovu původního stavu i v případě ztráty původní podoby
  b) snahy o obnovu původního stavu
  c) obnovy současného stavu při respektování potřeb současného života
  (2) Stupně náročnosti péče vymezují její rozsah v oblasti finanční, dotační, pracovních postupů a použitých materiálů.
• Vítaným ulehčením pro soukromé vlastníky by bylo ustanovit, aby veškerý tzv. záchranný archeologický a průzkum jakož i stavebně-historický průzkum byl hrazen z veřejných rozpočtů. V současném znění jdou náklady opět na bedra stavebníka resp. majitele objektu, který potřebu zmíněných průzkumů vyvolal.
• Zákon zachovává poněkud nelogicky pro hlavní město Prahu princip dvoustupňového památkového řízení (OPP MHMP => ministerstvo kultury), když v celém zbytku republiky je přitom nastaveno třístupňové (OÚ obce s rozšířenou pravomocí => krajský úřad => ministerstvo). Jednotlivým pražským městským částem zákon upírá možnost podílet se v rámci svěřené pravomoci na památkovém řízení.

Závěrem:
Zákon celkově posiluje postavení orgánů památkové péče a zpřísňuje podmínky památkové ochrany. Včetně například posílení informační povinnosti, a také předpokládá rozšíření sankčních postihů. Ač zákon zavádí přísnější postupy pro soukromé majitele památek, na druhé straně zcela nedostatečně reflektuje potřebu finanční kompenzace z veřejných rozpočtů na údržbu a opravy kulturních památek v soukromém vlastnictví.
Zároveň kupodivu ani nepřepokládá účast orgánů místní samosprávy například v řízeních o prohlášení za kulturní památku či národní kulturní památku nebo při prohlášení památkového území nebo v řízeních jejich zrušení. Z pohledu vlastníků nemovitostí je nezrádnějším rysem navrženého zákona vágnost některých formulací (např: „užívání národní kulturní památky způsobem, který neodpovídá jejímu technickému stavu a jejím technickým možnostem, nebo ji užívá v rozporu s významem, pro který je chráněna“ – za což může být vlastník postižen pokutou ve výši 2 miliony Kč). Orgánům památkové péče tak bude umožněn velmi široký a řekněme rovnou účelový výklad.
V principu zákon, tak jak byl navržen, trpí především nevyvážeností mezi právy vlastníků památkově chráněných nemovitostí či nemovitostí nacházejících se v chráněných územích a povinnostmi, které musí na vlastní náklady splnit ve veřejném zájmu na zachování našeho kulturního odkazu.

27. 2. 2017
Ing. Milan Krček
místopředseda Občanského sdružení majitelů domů v ČR, z. s.