PO 2. 1. 2017 | admin

Tomislav Šimeček: Nová koncepce sociálního bydlení MPSV je jen návrhem široké podpory pohodlného bydlení občanů v zaviněné nouzi 1. První zarážející fakt na připravovaném zákonu o sociálním bydlení je to, že se otázka potřeby zákona o sociálním bydlení dostala na pořad dne až nyní, když poslanecký návrh zákona o sociálním bydlení, předložený do Poslanecké sněmovny […]

Tomislav Šimeček: Nová koncepce sociálního bydlení MPSV je jen návrhem široké podpory pohodlného bydlení občanů v zaviněné nouzi

1. První zarážející fakt na připravovaném zákonu o sociálním bydlení je to, že se otázka potřeby zákona o sociálním bydlení dostala na pořad dne až nyní, když poslanecký návrh zákona o sociálním bydlení, předložený do Poslanecké sněmovny v roce 2004 (sněmovní tisk 631), byl považován za zcela zbytečný, přesto, že již v roce 2000 Ústavní soud jasně konstatoval, že regulace nájemného je protiústavní (a bylo tedy jasné, že po deregulaci nájemného nastane stav, kdy obvyklé nájemné bude tržní a řada rodin nebude schopna tento nárůst finančně zvládnout).

2. Ústřední snahou vlády není logické uvažování, že je třeba naplnit ústavní právo všech v nezaviněné nouzi (§26 Listiny) na dočasnou finanční pomoc i při zajišťování bydlení (dnes zatím s pomocí zákona 117/1995 Sb.), ale i právo všech v zaviněné (hmotné nouzi), (§30 Listiny) na zajištění základních životních potřeb, včetně práce, jako základních principů nového zákona.

3. Impulzem pro to, aby se problémem začala zabývat i vláda, byla až fatální chyba MPSV, které benevolentním poskytováním doplatku na bydlení vytvořilo penězovod pro poskytovatele bezplatného ubytování pro všechny i v zaviněné nouzi, které se logicky soustředilo do lokalit s vysokou nezaměstnaností a dalo vznik novým ubytovnám v levných a často prázdných bytových domech a vytvořilo tak nová státem podporovaná ghetta.

4. Práce na zákonu o sociálním bydlení (připravovaného na MPSV) se ale nesoustřeďuje na optimalizaci páteřního zákona o příspěvku na bydlení, tak aby byl ještě lépe zacílen pro všechny seniory, zdravotně postižené a mladé rodiny s dětmi v nezaviněné nouzi i s přihlédnutím k jejich majetku (aby náklady na jeho vyplácení byly nižší) a aby dávka všem stačila a vycházela z detailní znalosti místně obvyklé ceny bydlení, aby si všichni byli schopni udržet své řádné nájemní bydlení i práci.

5. Místo toho se koncepce zabývá upřednostňováním zájmů těch, kteří propadli sítem tržního nájemního bydlení do státem podporovaných ubytoven většinou i svým přičiněním a ztratili kredit řádného nájemníka na dobře fungujícím trhu nájemního bydlení. Naprosto neřešeným problémem zůstává i břemeno dluhů, které si řada z nich mezitím vytvořila a které je vylučují z možnosti získat standardní nájemní bydlení.

6. Jedním z pozitivních poznání je ale to, že si společnost konečně začíná uvědomovat, že péči o lidi v zaviněné nouzi nemůže zajišťovat stát, který nezná detailní situaci jednotlivců, ale že to musí být obce, které pak ale musí dostat právo stanovit podmínky, za nichž budou schopny tento úkol plnit a nikoliv jen přijímat diktát státních úředníků, který jim bude vnucovat povinnosti bez odpovídajících pravomocí k řešení těchto problémů…Obce musí získat nástroje, aby tyto občany mohly přednostně vrátit do pracovního procesu, musí mít možnost počty těchto občanů redukovat na udržitelnou míru, musí mít prostředky k zajištění toho, aby se znovu nepropadli do nečinnosti, motivovat je ke zvyšování jejich kvalifikace, aby si mohli své zaměstnání získat a udržet, a musí mít nástroje k tomu připravit novou generaci, aby nepropadla letargii rodičů, a spoustu dalších nástrojů, neboť hlavním cílem rozhodně není jen všechny ubytovat, ale všem umožnit návrat mezi lidi živící se prací a omezit počet těch, kteří nedosáhnou na lepší ubytování než na ubytovnu. Obecně přijímaným postupem je prostupné bydlení a odmítnutí utopických nápadů, jako je např. „housing first“, kdy by obce ztratily poslední možnost odměnit cíleně ty, kteří se vydají na cestu k návratu mezi řádně se živící většinu právě poskytnutím slušného ubytování.

7. Cílem koncepce proto nesmí být bezhlavá snaha ubytovat všechny a pohodlně, ale vytvořit takové podmínky, aby všichni v nezaviněné nouzi neztratili své bydlení a práci, a ti, kteří je již ztratili, musí dostat takovou pomoc, která jim pomůže se opět živit prací, dá jim možnost splatit své dluhy, získat kredit spolehlivého nájemníka a schopnost (kompetence) samostatného bydlení, a teprve následně i toto bydlení.

8. Koncepce naopak vytváří nástroje, jak poskytování bydlení pro sociálně potřebné omezit, zaváděním potřeby mít pro tyto účely „sociální byty“, které nejsou, budou teprve vznikat a budou k dispozici pouze na jedno použití, jen do prvního přidělení, které bude většinou na doživotí. Jelikož nájemné bude stanoveno tak, aby sotva krylo náklady prosté reprodukce bytového fondu a bude třeba, aby stát výstavbu těchto bytů plně hradil a aby nájemníci byli solventní. Poskytovatelé tohoto bydlení stejně nebudou ochotni přijímat vysoce rizikové domácnosti. Náklady na udržení a doplňování tohoto bytového fondu budou nekontrolovaně narůstat až na desetinásobek současných výdajů na sociální bydlení, stejně jako tomu bylo v ostatních evropských zemích, které výstavbou subvencovaného bydlení podporují podnikání s levnými byty místo adresné pomoci sociálně potřebným.

RNDr. Tomislav Šimeček
předseda Občanského sdružení majitelů domů, bytů a dalších nemovitostí v ČR
12. 1. 2015

Vytisknout článek