Způsoby řešení bydlení sociálně potřebných pohled do historie Rozptýlené osídlení vázané na obdělávání půdy Původní osídlení všech zemí až do vzniku průmyslové revoluce bylo svázáno převážně s obděláváním půdy, a proto nedocházelo k přílišné koncentraci sídel, neboť k obživě bylo potřeba dostatek zemědělské půdy. Pouze otázka bezpečí před nájezdy a v době válek vedla k […]

Způsoby řešení bydlení sociálně potřebných

pohled do historie

Rozptýlené osídlení vázané na obdělávání půdy

Původní osídlení všech zemí až do vzniku průmyslové revoluce bylo svázáno převážně s obděláváním půdy, a proto nedocházelo k přílišné koncentraci sídel, neboť k obživě bylo potřeba dostatek zemědělské půdy. Pouze otázka bezpečí před nájezdy a v době válek vedla k částečné koncentraci bydlení do blízkosti opevněných měst disponujících větší vojenskou silou. Většina domácností se proto usazovala na pozemcích nevalné ceny, pokud nebyly obdělávány. Nebylo tedy složité získat svolení vlastníka k ubytování nebo ke zbudování domova na půdě, kterou pak ubytovaná domácnost obdělávala jako námezdná síla, nebo odváděla vlastníku půdy část úrody. Od samého počátku byla podmínkou bydlení sociálně slabších rozptýlenost, poté vlastní přičinění při budování domova a pak následná práce umožňující splácet nájem půdy. Pouze malá část bohatých byla schopna si půdu i dům koupit nebo postavit a platit jen pozemkové daně.

Průmyslová revoluce a koncentrace sociálně slabších 

Průmyslová revoluce s sebou přinesla nebývalou koncentraci sociálně slabších dělnických profesí ve městech. Logickým řešením byly investice středních a vyšších tříd do výstavby nájemního bydlení převážně velmi jednoduchého, respektujícího zejména příjmové možnosti jeho obyvatel a jen občas stavěného pro bohatší klientelu. Tím byl řešen nedostatek kapitálu jeho obyvatel potřebný k zakoupení mnohem dražších pozemků ve městech i menší náročnost na prostor při výstavbě vícepatrových domů pro několik rodin. Počátkem devatenáctého století bydlelo ve velkých městech Anglie až 95 % obyvatel v soukromých nájemních domech a hrubý výnos investic do nájemního bydlení se pohyboval obdobně jako výnos z jiných podnikatelských aktivit až do dnešních dní kolem 10 – 15 % ročně. Situaci nekvalifikovaných dělnických profesí, neschopných si vydělat na plnou cenu přiměřeného bydlení, řešila začátkem devatenáctého století v Anglii např. paní Octavia Hill, která správně analyzovala situaci jako problém především sociální práce s postiženými, zvyšování jejich kvalifikace, kulturního povědomí, respektování zákonů a následného zlepšení jejich zaměstnanosti, ale i aktivní angažovanosti při údržbě svého bydlení. Dosáhla toho, že řada vlastníků nemovitostí ji svěřila správu svých domů za čistý výnos 5 % z tržní ceny nemovitosti ročně a nebyl problém s dostatkem takových ubytovacích možností. Později, ale zejména po skončení první světové války, se vzedmula vlna solidarity zejména s vojáky vracejícími se z války a hledajícími bydlení, jehož dočasný nedostatek vedl k vyššímu nájemnému. Vláda však místo finanční pomoci potřebným zvolila cestu nepřiměřené regulace nájemného, čímž si sice připsala politické body, ale zastavila novou výstavbu a vytvořila z nájemníků a pronajímatelů dva zbytečně nepřátelské tábory a dočasnou regulaci změnila z provizorního řešení na řešení dlouhodobé. To vedlo k tomu, že na počátku sedmdesátých let minulého století bydlelo ve Velké Británii jen 7 % obyvatel v soukromém nájemním sektoru. V mezičase totiž musela vláda s vysokými finančními náklady nahradit výpadek výstavby nájemního bydlení soukromým sektorem silně dotovanou výstavbou nájemního bydlení za regulované nájemné, které bylo zpočátku zajišťováno obcemi, a později v důsledku špatné správy a zadlužení obcí bylo převáděno postupně na soukromé subjekty. Bydlení, které dnes poskytují Housing Associations, je sice podstatně dražší než za kolik je toho schopen soukromý sektor, ale díky státním subvencím nabízí o něco levnější nájemné pro konečného uživatele.

Sociální byty nebo jednotlivé domácnosti?

Začátkem osmdesátých let většina evropských zemí začala chápat, že sociálními nejsou a ani nemohou být byty, ale že sociálními jsou jednotlivé domácnosti, a to jen po určitou kratší dobu. Proto 13 z původních 15 členských států Evropské Unie zavedlo adresné dávky sociálního bydlení poskytované na základě testování příjmů a někde i majetku, a to jen po dobu, kdy daná domácnost podporu potřebuje. Ukázalo se, že toto řešení je podstatně levnější a ošetřuje komplexněji potřeby všech v nezaviněné sociální nouzi. Byla zde ale již významná skupina privilegovaných nájemníků s regulovaným nájemným, která si zvykla neplatit plnou cenu svého bydlení, a významná skupina podnikatelů se státními dotacemi, které vyhovovalo bezrizikové podnikání v sektoru, jehož finanční stabilitu zajišťují státní dotace. Toto podnikání, poskytující sice dražší bydlení než je běžné, je však výhodné jak pro provozovatele, tak i pro uživatele, kteří již dnes jsou často natolik bohatí, že by jim již nyní těžko někdo tak levné bydlení nabídl, leda za úplatek.

Výsledkem obchodu s chudobou je segregace

Abychom však byli upřímní, jistou výhodu segregace sociálně potřebných do určitých lokalit a domů má. Mezi lidmi v sociální nouzi je zastoupeno i nemalé procento lidí nepřizpůsobivých, alkoholiků či drogově závislých, případně i kriminálních živlů. Tyto lidi volný (soukromý) nájemní sektor nebude ochoten za normálních podmínek ubytovávat a tak subvencovaný sektor je možné lépe přinutit, aby je přijal a ubytoval a začal tak vytvářet ghetta. Dnešní Housing Associations však už se svým nájemným blížícím se tržnímu tyto skupiny stále více odmítají, neboť nejenže mají špatnou platební morálku, ale bytový fond rychle devastují.