Tisková zpráva OSMD k návrhu zákona o ochraně památkového fondu

7.3.2017 –  Citace z důvodové zprávy k zákonu:

“Stanovení zákazu poškozování hodnot, pro které je památkové území chráněno jako památková rezervace nebo památková zóna, má za cíl umožnit správní trestání, které dnes není možné, respektive je vázáno pouze na nesplnění procesních povinností, případně nedodržování podmínek závazného stanoviska orgánu památkové péče.”

V těchto dnech projednávaný návrh zákona o ochraně památkového fondu významně zasahuje do vlastnického práva majitelů dotčených nemovitostí, aniž by tyto zásahy byly jakkoli kompenzovány nebo nastavena pravidla finanční podpory státu.

Ochrana památek ze soukromých kapes

Poslanecká sněmovna nyní projednává vládní návrh zákona o ochraně památkového fondu a změně správních poplatků. Aktuální znění návrhu zákona posiluje postavení úřadů památkové péče a zpřísňuje památkovou ochranu, aniž by majitelům dotčených památek přiznával právo na finanční kompenzaci z veřejných rozpočtů na údržbu a opravy nemovitostí považovaných za nositele kulturního odkazu naší společnosti.

Majitelé musí, stát může

Celý zákon ukládá vlastníkům památek nebo vlastníkům nemovitosti nacházející se v památkovém území nebo v ochranném památkovém pásmu řadu povinností, často velmi nákladných, aniž jim k tomu poskytuje prostředky na ochranu. Vlastník nemovitosti kulturní památky nebo jiné (obyčejné) nemovitosti stojící v památkovém území je značně omezen ve výběru materiálů, technologií nebo stavebních prvků, které smí z hlediska zachování památkové hodnoty při údržbě a opravách použít. V návrhu zákona se přitom hovoří pouze o tom, že stát na žádost vlastníka „může poskytnout dotaci“, což je zcela vágní a nedostatečné řešení. Vlastníkovi kulturní památky nebo jiné nemovitosti v památkovém území musí být přiznán zákonný nárok na příspěvek na úhradu nákladů na zachování hodnot kulturní památky nebo památkového území. Výše by měla odpovídat rozdílu mezi finanční částkou, která by byla použita v případě standardní péče o „obyčejnou“ nemovitost, a částkou, kterou stát přikazuje investovat do významných kulturních památek. Zachování těchto hodnot vlastníkem vytváří celospolečenský přínos, a vlastník by měl být k této péči motivován, nikoli jen trestán.

Památky bez ohledu na obecní samosprávu

Zákon kupodivu nepředpokládá účast orgánů místní samosprávy například v řízeních o prohlášení za kulturní památku či národní kulturní památku nebo při prohlášení památkového území nebo v řízeních o jejich zrušení. V případě Prahy je pak jednotlivým městským částem zákonem přímo upřeno podílet se památkové ochraně, což odporuje principu subsidiarity a z Prahy nesystémově dělá jedinou oblast v republice, kde je památkové řízení dvoustupňové (Odbor památkové péče MHMP => ministerstvo kultury). Všude jinde je přitom třístupňové.

Chrám svatého Víta jako řadový žižkovský činžák?

Pro všechny majitele domů, které samy o sobě nejsou kulturní památkou, ale „pouze“ se nacházejí v památkovém území, je zcela zásadní otázkou, jak bude na jejich nemovitost pohlíženo z hlediska památkové ochrany. Je naprosto zřejmé, že žižkovský činžák v památkové zóně bude mít jinou váhu než Katedrála svatého Víta na Pražském hradě. Tato skutečnost musí být v zákoně zohledněna a to vymezením cílů a postupů v péči o nemovité věci a stavby a zároveň vymezením stupňů náročnosti při péči o danou stavbu. Náročnosti finanční, dotační, z hlediska pracovních postupů, použitých materiálů apod. Majitelům nemovitostí v památkových a ochranných zónách musí být umožněno uplatnit i soudobé stavební metody a technologické požadavky při zachování základních hodnot, pro které je území chráněno jako památková rezervace nebo památková zóna.

Z pohledu vlastníků nemovitostí je nezrádnějším rysem navrženého zákona právě vágnost některých formulací (např.: „užívání národní kulturní památky způsobem, který neodpovídá jejímu technickému stavu a jejím technickým možnostem, nebo ji užívá v rozporu s významem, pro který je chráněna“ – za což může být vlastník postižen pokutou ve výši 2 miliony Kč). Takto široce pojatá vymezení umožní orgánům památkové péče účelový a voluntaristický výklad.

V roli škůdce majitel, nikoli vandalové

Zákon se explicitně nezabývá vandalismem, přičemž dnes jde o jednu z nejčastějších forem škod na kulturních památkách nebo objektech v památkových územích. Nejčastějším poškozováním je graffiti. Dochází tak k paradoxní situaci, že vlastník poškozené nemovitosti by mohl být sankcionován, pokud škodám na své kulturní památce nebo na nechráněné nemovitosti v památkové zóně (!) nepředchází, včas je neohlásí a následně na vlastní náklady neodstraní, přičemž pachatel unikne ve většině případů bez trestu.

Takových paradoxů obsahuje aktuální návrh zákona víc, ale jako hlavní spatřujeme absolutní nevyváženost mezi právy vlastníků dotčených nemovitostí a povinnostmi, které musí tito vlastníci na vlastní náklady splnit pro veřejný, státem určený zájem.

V Praze dne 7. 3. 2017
Ing. Milan Krček
místopředseda Občanského sdružení majitelů domů v ČR