Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. J. J., zastoupeného JUDr. Janem Najmanem, advokátem se sídlem nám. Republiky 53, Pardubice, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 25. října 2007 č. j. 23 Co 389/2007-142 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 27. června 2007 č. j. 11 C 210/2003-127, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, a Okresního soudu v Pardubicích jako účastníků řízení, takto:
Odůvodnění:
...
Jiná situace však nastává ohledně zamítnutí žaloby, pokud se jí stěžovatel domáhal, aby bylo žalovanému uloženo platit zvýšené nájemné za dobu od 6. srpna 2003 do 21. prosince 2006 (tedy od podání žaloby do dne, kdy stěžovatel přestal být vlastníkem předmětného bytu). Ze stanoviska pléna jednoznačně vyplývá, že obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. prosince 2006, přičemž od 1. ledna 2007 již jednostranné zvyšování nájemného připouští zákon. Právní závěr obecných soudů, že rozhodnout o povinnosti platit obvyklé nájemné lze pouze od vydání příslušného rozhodnutí do budoucna, tedy ústavně konformní není a porušuje základní práva stěžovatele zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Ke způsobu poskytnutí ochrany uvedených práv stěžovateli se Ústavní soud podrobně vyjádřil v předchozím zrušujícím nálezu, na jehož argumentaci nyní plně odkazuje.
Ústavní soud v této souvislosti, vzhledem k dosavadnímu postoji obecných soudů k projednávané kauze, připomíná, že dle čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány a osoby. V nálezech ze dne 20. března 2007 sp. zn. Pl. ÚS 4/06, ze dne 13. listopadu 2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05 nebo ze dne 2. června 2009 sp. zn. Pl. ÚS 9/06 Ústavní soud upozornil na to, že závaznost ústavněprávního názoru Ústavního soudu v téže věci působí ještě mnohem naléhavěji (přísněji) než závaznost precedentní. Obecně negativní přístup k právnímu názoru vyslovenému Ústavním soudem vyvolává nejistotu, zda soud skutečně plní dispozici čl. 90 Ústavy ČR, že je povolán především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům. Musí si totiž být vědom, že pokud právní názor Ústavního soudu v konkrétním případě nehodlá vzít na vědomí, v řízení o případné další ústavní stížnosti bude s největší pravděpodobností Ústavní soud judikovat ve smyslu svého předchozího rozhodnutí. Obdobně se Ústavní soud vyjádřil v nálezu sp. zn. I. ÚS 77/97 (publ. ve Sb.n.u. sv. č. 12, nález č. 142), kde vázanost obecných soudů právním názorem Ústavního soudu dovodil také z obecného principu rovnosti v právech podle čl. 1 Listiny, neboť "rovnost v právech ve vztahu k obecným soudům kromě jiného zakládá právo na stejné rozhodování ve stejných případech a zároveň vylučuje libovůli při aplikaci práva. Za porušení principu rovnosti v právech nutno zejména považovat ty případy, kdy obecný soud neposkytne účastníkům ochranu v jejich základních právech a svobodách, ačkoli již ve stejné věci či skutkově obdobných případech byla Ústavním soudem přiznána".
Celý rozsudek si můžete přečíst zde: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=69380&pos=1&cnt=1&typ=result