Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele I. P., zastoupeného JUDr. Bohumilem Vodičkou, advokátem, se sídlem v Praze, Písnická 764/27, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 62 Co 360/2006, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 62 Co 360/2006, se zrušuje.
Odůvodnění:
...
Ústavní soud již vícekrát zdůraznil, že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, nález č. 13, nebo nález sp. zn. 19/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 13, nález č. 19). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy.
...
Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité. Ve zkoumané věci se vyskytlo několik zvláštních okolností, které vytvořily stav, za kterého by bylo zjevně nespravedlivé a ve výsledku pro stěžovatele nepřiměřeně tvrdé trvat na zvolené interpretaci procesních předpisů, která by snad v jiném, obvyklejším řízení mohla obstát. Ústavnímu soudu se nejeví, že by se ve věci po příslušné změně petitu jednalo o naprosto nový návrh a že by výsledky dosavadního řízení vůbec nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu, ani že by si řízení vyžádalo zcela jiné a mnohem obsáhlejší dokazování. Tak by tomu nepochybně bylo v případě, kdyby byla podstata sporu zcela jiná a základ žaloby by se opíral o zjištění neporovnatelná s původním řízením. Zejména je však nutno zdůraznit, že shora byla podrobně popsána specifická situace, která se v oblasti regulovaného nájemného vytvořila a byly citovány některé z nálezů, kterými zatím na tuto situaci reagoval Ústavní soud. Bez dalšího je zřejmé, že nelze klást na stěžovatele větší nároky než na orgány veřejné moci, které na vzniku a existenci Ústavním soudem konstatovaného protiústavního stavu přinejmenším buď participovaly (orgány moci zákonodárné a výkonné), nebo kterým dlouho nebylo jasné, jak takové případy řešit (orgány moci soudní); to by vlastně znamenalo ex post konstruovat - za pomoci formalisticky úzkostlivého lpění na procesní čistotě - důvody pro zamítnutí žaloby a předkládat tak stěžovateli postupy, které však již v daném, ukončeném řízení fakticky použít nemůže. Stěžovatel tento stav nezavinil a nelze mu klást k tíži, že v době podání své žaloby neformuloval její petit způsobem, jenž se nyní jeví odpovídajícím současné judikatuře soudů.
Více informací naleznete zde: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=61828&pos=1&cnt=1&typ=result