Nález
Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů - ze dne 31. ledna 2007 sp. zn. I. ÚS 687/05 ve věci ústavní stížnosti ACRO REAL, s. r. o., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2005 č. j. 20 Co 204/2005-61, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na vyklizení bytu.
I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2005 č. j. 20 Co 204/2005-61 bylo porušeno vlastnické právo stěžovatelky chráněné čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2005 č. j. 20 Co 204/2005-61 se zrušuje.
III. Náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem se stěžovatelce nepřiznává.
Odůvodnění
...
Po seznámení s listinnými podklady Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelky je opodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a 91 Ústavy České republiky) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou tvrzeného porušení základních práv a konstatuje, že obecné soudy zasáhly do jejího ústavně zaručeného práva vlastnit majetek (srov. čl. 11 odst. 1 větu první Listiny). Základem zásahu je restriktivní interpretace aktivní věcné legitimace k podání reivindikační žaloby v situaci, kdy vlastnické právo pronajímatele je omezeno obligačními právy jiných subjektů (typicky detentorů). Nejvyšší soud odmítl dovolání (viz str. 4, čtvrtý odstavec), jelikož s odkazy na předchozí judikaturu odůvodnil, proč se může vyklizení osob bydlících v bytě bez právního důvodu zásadně domáhat nájemce bytu, a pronajímatel tak nemá aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby. Tyto závěry jsou založeny na východisku akcentujícím již existující omezení vlastnického práva právem nájmu, neboť neoprávněné užívání bytu přenechaného nájemci toto omezení vlastnictví nikterak nerozšiřuje. Ústavní soud však připomíná, že ochranu vlastnictví nelze zužovat pouze na ochranu konkrétních subjektivních oprávnění vlastníka, ale též na zajištění výkonu vlastnického práva, včetně plnění případných povinností spojených s vlastnictvím. Jde o výron konstrukce vlastnického práva, vyjádřeného dikcí "Vlastnictví zavazuje." (srov. čl. 11 odst. 3 větu první Listiny). Z tohoto důvodu je nezbytné vytvořit vlastníkovi dostatečný prostor, tj. poskytnout mu adekvátní soudní ochranu, i proto, aby své povinnosti mohl řádně plnit. Jestliže tedy bylo zjištěno, že trvá nájemní vztah s původní nájemkyní (z tohoto hlediska je namístě poučení stěžovatelky o nesprávnosti jejích právních náhledů ohledně účinků trvalého opuštění bytu - viz odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu), má pronajímatel jako vlastník povinnost předat nájemci byt ve stavu způsobilém k řádnému užívání a zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu (§ 687 odst. 1 občanského zákoníku). Řádné splnění této povinnosti (navíc při nečinnosti oprávněného nájemce) soudy stěžovatelce upřely odmítnutím možnosti domáhat se vyklizení pronajatého bytu neoprávněným uživatelem. V konečném důsledku znamená porušení čl. 11 Listiny i zásah do základního práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
Více na: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=53451&pos=1&cnt=4&typ=result