Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 31. května 2007 sp. zn. IV. ÚS 282/05 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. A. P. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. února 2005 č. j. 21 Co 22/2005-114, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky jako pronajímatelky na zaplacení rozdílu mezi nájemným zaplaceným nájemci za měsíc srpen 2003 ve výši naposledy stanovené zrušenými právními předpisy v oblasti regulace nájemného a nájemným obvyklým.

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 2. 2005 č. j. 21 Co 22/2005-114 se ruší.
 

Odůvodnění:

...

K problematice regulace nájemného Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že omezit vlastnické právo lze, tak jako ostatně i jiná základní práva, jen zákonem. Předpokladem pro toto omezení je pak především sledování legitimního cíle v podobě konkrétního ústavně aprobovaného veřejného zájmu, jež vyhovuje principu proporcionality.

15. Vzhledem ke skutečnosti, že v době rozhodování o návrhu stěžovatelky neexistoval právní předpis, který by upravoval konkrétní výši nájemného, bylo na obecných soudech, aby svou judikaturou vyplnily vzniklou mezeru v právním řádu, tj. aby vytvořily právo, které by bylo možno považovat za zákon v materiálním smyslu (srov. například rozhodnutí Kruslin proti Francii ze dne 24. 4. 1990, Müller a další proti Švýcarsku ze dne 24. 5. 1988, Markt Intern Verlag GmbH a Klaus Beermann proti SRN ze dne 20. 11. 1989).

16. Za situace nečinnosti zákonodárce jsou to právě obecné soudy, jejichž úkolem je zajistit ochranu práv (čl. 90 Ústavy) a základních práv (čl. 4 Ústavy) jednotlivce - v tomto konkrétním případě vlastníka bytu. Obecné soudy nemohou odepřít ochranu základnímu právu poukazem na mezeru v právním řádu, ale naopak jsou povinny ochranu základnímu právu důsledně poskytnout. A to současně takovým způsobem, kterým budou chránit podstatu a smysl vlastnického práva (v daném případě vlastnického práva k nemovitosti), jak to má na mysli ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny.

17. Je tak třeba apelovat na obecné soudy, že je v jejich pravomoci rozhodnout o zvýšení nájemného. Ve svých úvahách však musí zohlednit veškeré skutečnosti, které mohou mít vliv na jeho výši v tom kterém případě. Citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 pak v souvislosti s uvedeným poukazuje především na racionální argumentaci, zvážení všech okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěry právní nauky a ustálenou ústavně konformní soudní praxi. V zásadě není možný takový postup, kdy by soud odmítl rozhodnutí z důvodu "mlčení, nejasnosti či nedostatečnosti zákona". Takový postup by ze strany obecného soudu znamenal odmítnutí spravedlnosti, což je v právním státě nepřípustné.

18. Skutečnost, že ústavní stížnosti stěžovatelky bylo vyhověno, neznamená, že obecné soudy budou jí požadovanou výši nájemného bez dalšího zkoumání akceptovat. Konkrétní výše nájemného musí vyplynout především z procesu dokazování, v němž obecné soudy poskytnou sporným stranám dostatečný prostor pro předložení relevantních podkladů, jež mohou výši nájemného ovlivnit. S ohledem na mimořádnost postupu při dotváření práva se pak také musí žalobci i žalovanému dostat od obecného soudu vhodného poučení, a to i nad rámec obecné poučovací povinnosti zakotvené v § 5 občanského soudního řádu.

19. Účel předchozích rozhodnutí Ústavního soudu ve věci regulace nájemného je třeba spatřovat především ve snaze odstranit z právního řádu neústavní omezení vlastnického práva pronajímatelů bytů, a nikoliv fakticky zmrazit nájemné ve výši, kterou vlastníci právem považují za protiústavní.

Více na: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=55423&pos=1&cnt=4&typ=result